Moje neochota pokračovat ve studiu na ČVUT byla po zásluze odměněna ctí sloužit vlasti, a to po dobu 24 + 2 měsíce. Nastoupil jsem do Brna do kasáren „Na Špici“ v Řečkovicích, k mému velkému úžasu nikoliv jako spojař, i když jsem v té době fungoval jako svazarmovský školitel branců a vyučoval morzeovku, ale jako chemik. Místo abych si ovšem vážil teplého místečka u „týláků“ (kuchaři a pod.), zaslechl jsem velmi brzy, hned první týden, z oken jiné roty známé zvuky telegrafní  abecedy (lidově „morzeovky“). Velice pomalu asi tak první tři písmena. Přihlásil jsem se na rozkaze a požádal jsem o přeložení k rotě spojařů. To byla naprosto nevídaná věc. Přesto tak asi po 14 dnech mě opravdu vyměnili za jiného vojáčka (který si určitě oddechl) a já jsem nastoupil tam, kam mě srdce táhlo.

Skutečnost, jak to v životě bývá, byla dost jiná. Jistěže jsem mohl nahradit frajtry z druhého ročníku při výuce, ti to docela přivítali. Ale byl jsem pro ně někdo, kdo by měl být „zobák“, a přitom jsem měl větší znalosti než oni. A bylo zle. Kdo byl na vojně, pochopí. Na rajónech jsem odřel to nejhorší, noční „poplachy“ pro zpestření, tvrdý výcvik mimo spojovací učebnu. Docela jsem si oddechl po přijímači, kdy jsem byl přeložen do kurzu radiodálnopisců na letiště Brno-Slatina. Tam jsme byli jen bažanti, žádní mazáci se nekonali, výcvik měli na starosti důstojníci nebo absolventi. A ejhle, konala se i jakási technika – pro spojení mezi učebnami se používaly staré německé přijímače EK10 s vysílači SK10 – to šlo naladit na 3,5 MHz. Našel jsem spřízněnou duši, nějakého RO ze Slovenska, natáhli jsme 40 m anténu z PKáčka a po večerech jsme vesele vysílali na moji značku. Kdyby měli kontráši tušení, zle by se nám vedlo…ale vše dopadlo dobře. V kurzu jsme pilovali morze a učili se psát na klávesnici psacího stroje, později dálnopisu. Poznal jsem zařízení, které jsem po zbytek vojny obsluhoval jako velitel vozu – R-118. Myslím, že právě tam nám předváděli jako raritu zařízení FeldHell, nevím, jestli to bylo trofejní německé nebo už vyrobené u nás. Tehdy mne fascinovala geniálně jednoduchá myšlenka Ing. Rudolfa Hella – zápis obrázků písmen na papírový proužek, a tento druh provozu mě později naprosto okouzlil. V té době jsme také už mohli chodit na vycházky, takže jsem navázal kontakt s brněnskými radioamatéry. První byl Bohouš  OK2BX – táta radioamatérů. A také radiokluby OK2KGZ v Řečkovicích a OK2KBR na Jarošově ulici. Už ta vojna začala vypadat docela snesitelně. Ovšem po dvou měsících kurzu přišlo převelení do poddůstojnické školy, a to přímo do Prahy na Pohořelec.

Mezitím ale musím zmínit veledůležitou událost, která se přihodila ještě za mého pobytu v přijímači v Řečkovicích. Jak jsem tak vyučoval morze, najednou se ve dveřích učebny objevil nesmírně umouněný menší chlapík v montérkách. Civil. To bylo zjevení. A toto zjevení prohlásilo: Ty jsi amatér? Jo, já jsem Pepa Ok1ALC. Tak já jsem Honza OK2BKH a dělám tady údržbáře a kotelníka. Jak jsi mě našel? Jednoduše, jdu po place a poslouchám. Slyším klíčování – to není voják, to musí být amatér. A je to. No tohle byla výhra! Pokud v pozdějším vojenském životě došlo k průšvihu, který se řešil kázeňským trestem (14 po službě…), bylo to skvělé. V kotelně bylo teplo, a i když tam Honza neměl pochopitelně zařízení, bezvadně se tam pokecalo. Honza skočil naproti do hospody pro pivo (do koule od světla), a já jsem byl najednou vážený člověk se známostmi. Skoro by se mi na té vojně začalo líbit. Příhody s Honzou stojí za samostatný článek. Ale příště o životě v Praze, o vojenské technice, a také o spartakiádě 1965.