Licenci (tehdy se říkalo koncesi) k amatérskému vysílání jsem získal v roce 1963. Ale jak jsem se k tomu dostal? V tomto roce jsem také maturoval na Střední průmyslové škole jaderné techniky v Praze.  Na škole jsem si v dílnách, díky osvícenému přístupu vyučujících, vyrobil svůj první přijímač – byl to vlastně univerzální měřící přístroj podle návodu v časopise Radioamatér – signální generátor, elektronkový voltmetr, sledovač signálu atd., osazený elektronkou ECH21. Musím podotknout, že tehdy už Radioamatér neexistoval. Já jsem ale hrozně rád prolézal pražské antikvariáty, a tak jsem se dostal k několika svázaným ročníků tohoto, dodnes nepřekonaného časopisu. Jistěže jsem kupoval a četl i Amatérské rádio, ale tam bylo víc ideologické omáčky než stavebních návodů, takže mě to moc nezaujalo. V antikvariátu jsem nakonec objevil i tehdejší bibli – Amatérskou radiotechniku I. a II. díl.

Ale zpět k přijímači: Díky regulovatelné zpětné vazbě mohl tento přístroj sloužit i jako přijímač – tzv. „dvoulampovka“. Na ní jsem na internátě zachytil vysílání OK1CRA – stanice Ústředního radioklubu, kde zrovna říkali informaci o radioklubu OK1KZD v Praze 6, který hodlá pořádat kurzy pro začátečníky. Bylo to kousek od internátu, tak jsem tam zašel. Inu, první věcí bylo brigádničení – ze starého sklepa jsme budovali radioklub s učebnou, vysílací místností, dílnou a skladem. Pak bylo možné zahájit vlastní kurz, hlavně výuku morzeovky, pod vedením skvělého amatéra a pedagoga OK1MQ. Mezitím jsme se zúčastňovali různých zajímavých akcí, tzv. spojovacích služeb, nebo jsme organizovali první hony na lišku. Zajímavá byla také účast na Polním dnu – tehdy se ještě vysílalo na pevném kmitočtu, řízeném krystalem, a odpovídající protistanice se musela po výzvě vyhledat na pásmu. Neuvěřitelné! To už bylo po kurzu a já s ostatními jsem získal oprávnění RO – rádiový operátor, který umožňoval vysílat malým výkonem pod dozorem v pásmech tuším 160 a 80 m, a také na VKV. Dalším krokem, po získání určité praxe, bylo absolvování poměrně přísných zkoušek na Ústředním radioklubu a získání kvalifikace PO – provozního operátora, který už mohl vysílat samostatně. To už byl rok 1963, a protože jsem dovršil věk 18 let, mohl jsem si současně požádat o koncesi amatéra vysílače s vlastní volací značkou. Ta se tehdy přidělovala úředně Ministerstvem vnitra. Po nezbytném schvalování a prověřování celé rodiny do třetího kolena jsem dostal značku OK1ALC. Mezitím se rodiče i s mým mladším bratrem Jaromírem přestěhovali do Prahy. V té době se otevřela možnost získání vlastní koncese i pro mládež od 15 let se značkou OL. To tehdy splňoval můj bratr, který se dostal do radioklubu OK1KRA, kde probíhal kurz prvních OL včetně stavby vlastního vysílače jako svého druhu stavebnice z vyřazené vojenské letecké radiostanice RSI. Toto dílo se nám spojenými silami podařilo dokončit, jako přijímač jsme si pořídili inkurantní EL10, přeladěnou na 160 m, bratr složil úspěšně zkoušky a jako jeden z prvních OL dostal značku OL1AAL. Na Petřinách jsme natáhli 40 m anténu na protější školku a mohli jsme vysílat. Sice jsme se kolikrát o zařízení pohádali, ale já na rozdíl od bráchy jsem mohl pracovat se zahraničím, takže dělba nebyla až tak komplikovaná. Později jsme si vyrobili malý elektronkový vysílač na 2 m, samozřejmě s krystalem, pořídili EK10 s konvertorem a mohli jsme vysílat i na dvoumetru. S anténou na balkóně byly naše ODX, pokud se pamatuji, z Krkonoš a z Krušných hor. Mezitím jsem zbaběle utekl z vysoké školy, nastoupil do práce na ruzyňském letišti, byl jsem zaslouženě potrestán vojnou (24 + 2 měsíce) a nakonec jsem skončil v Brně.

Vojna a můj další radioamatérský život, to je námět na pokračování…