Jak to všechno začalo
Licenci (tehdy se říkalo koncesi) k amatérskému vysílání jsem získal v roce 1963. Ale jak jsem se k tomu dostal? V tomto roce jsem také maturoval na Střední průmyslové škole jaderné techniky v Praze. Na škole jsem si v dílnách, díky osvícenému přístupu vyučujících, vyrobil svůj první přijímač – byl to vlastně univerzální měřící přístroj „vše v jednom“ podle návodu v časopise Radioamatér – signální generátor, elektronkový voltmetr, sledovač signálu atd., osazený elektronkou ECH21. Musím podotknout, že tehdy už tento časopis neexistoval. Já jsem ale hrozně rád prolézal pražské antikvariáty, a tak jsem se dostal k několika svázaným ročníkům tohoto, dodnes nepřekonaného časopisu. Jistěže jsem si kupoval a četl i Amatérské rádio, ale tam bylo víc ideologické omáčky než stavebních návodů, takže mě to moc nezaujalo. V antikvariátu jsem nakonec objevil i tehdejší bibli – Amatérskou radiotechniku, I. a II. díl.
Ale zpět k přijímači: Díky regulovatelné zpětné vazbě mohl tento přístroj sloužit i jako přijímač – tzv. „dvoulampovka“. Na ní jsem na internátě zachytil vysílání OK1CRA – stanice Ústředního radioklubu, kde zrovna říkali informaci o radioklubu OK1KZD v Praze 6, který hodlá pořádat kurzy pro radioamatéry začátečníky. Bylo to kousek od mého internátu, tak jsem tam zašel. Inu, první věcí bylo brigádničení – ze starého sklepa jsme budovali radioklub s učebnou, vysílací místností, dílnou a skladem. Pak bylo možné zahájit vlastní kurz, hlavně výuku morzeovky, pod vedením skvělého amatéra a pedagoga Rudolfa Laifra, OK1MQ. Techniku nás učil skvělý a nezapomenutelný Ing. Špičák, OK1KN. Mezitím jsme se zúčastňovali různých zajímavých akcí, tzv. spojovacích služeb, nebo jsme organizovali první hony na lišku.
Zajímavá byla také účast na Polních dnech na VKV pásmech. Tehdy se ještě vysílalo na pevném kmitočtu, řízeném krystalem, a odpovídající protistanice se musela vyhledat na pásmu. Neuvěřitelné! To už bylo po kurzu a já s ostatními jsem získal oprávnění RO – rádiový operátor, který umožňoval vysílat malým výkonem pod dozorem v pásmech tuším 160 a 80 m, a také na VKV. Současně jsem se stal SWL – rádiovým posluchačem OK1-12552. Dalším krokem, po získání určité praxe, bylo absolvování poměrně přísných zkoušek na Ústředním radioklubu (techniku mě tehdy zkoušel OK1KN a neslevil mi nic!). Získal jsem kvalifikaci PO – provozního operátora, který už mohl vysílat samostatně. To už byl ovšem rok 1963, a protože jsem dovršil věk 18 let, mohl jsem si současně požádat o koncesi amatéra vysílače s vlastní volací značkou. Ta se tehdy přidělovala úředně Ministerstvem vnitra. Po nezbytném schvalování a prověřování celé rodiny do třetího kolena jsem dostal značku OK1ALC.
Mezitím se rodiče i s mým mladším bratrem Jaromírem přestěhovali do Prahy. Bratr šel samozřejmě v mých stopách, SWL OK1-12553 a s výjimkou vlastní koncese (věk..) splnil všechny požadavky zároveň se mnou. V té době se otevřela možnost získání koncese i pro mládež od 15 let se značkou OL. Bratr, přestoupil do radioklubu OK1KRA, kde probíhal kurz prvních OL včetně stavby vlastního vysílače jako svého druhu stavebnice z vyřazené vojenské letecké radiostanice RSI. Toto dílo se nám spojenými silami podařilo dokončit, jako přijímač jsme si pořídili inkurantní EL10, přeladěnou na 160 m. Bratr složil úspěšně zkoušky a jako jeden z prvních dostal značku OL1AAL. Na Petřinách jsme natáhli 40 m anténu na protější školku a mohli jsme vysílat. Sice jsme se kolikrát o zařízení pohádali, ale já na rozdíl od bráchy jsem mohl pracovat se zahraničím, takže dělba nebyla až tak komplikovaná. Později jsme si vyrobili malý elektronkový vysílač na 2 m, samozřejmě s krystalem, pořídili EK10 s konvertorem a mohli jsme vysílat i na dvoumetru. S anténou na balkóně byly naše ODX, pokud se pamatuji, z Krkonoš a z Krušných hor. Mezitím jsem zbaběle utekl z vysoké školy, nastoupil do práce na ruzyňském letišti, byl jsem zaslouženě potrestán vojnou (24 + 2 měsíce) a nakonec jsem skončil v Brně.
Vojna a můj další radioamatérský život, to je námět na pokračování…
