Při minulém setkání spolužáků 4.C jsme si někteří řekli, že se pokusíme setkávat každoročně. Ostatně věk na to máme… Je pravda, že nelze počítat s tím, že termín nebo přímo tato myšlenka bude vyhovovat každému. Letos se nás sešlo opravdu jen pár:
Věra B., Zlatka, Bohouš s manželkou, Víťa, nový host Pavel Holík a já (také s manželkou). Příležitost byla – aniž jsme to chtěli a mohli příliš zveřejňovat, získali jsme zásluhou Palka čerstvou kopii filmu Petra Hledíka Generace 60, o kterém píši v předchozím článku. Nebylo úplně jisté, zda se to podaří, takže jsme nechtěli vzbuzovat předčasné naděje, ale vyšlo to a celkem zvědavě jsme film, jehož natáčení se někteří z nás částečně zúčastnili (Praha 28.2.2009), shlédli.
Celkově musím říci, že mě osobně a konec konců i ostatní zúčastněné film moc neoslovil. Nebyl totiž ani tak o škole, jako o určitých absolventech, především z maturitního ročníku 1964 (to je ročník Petra Hledíka), kteří po roce 1968 emigrovali a nějak se v cizině uplatnili. Takto pojato je to zajímavé pro ně, ale už méně pro nás, kteří jsme z nejrůznějších důvodů emigrovat nechtěli ani nemohli, ale přesto jsme žili své životy tak, jak jsme nejlépe uměli, a mnoho z nás se přesto velmi dobře uplatnilo jak v profesním, tak v osobním životě. Jistou výjimkou byl ve filmu pohled na našeho spolužáka z ročníku Frantu Svátka, který se prosadil v umělecké sféře, a jeho odchod a pobyt v zahraničí byl s touto sférou neodmyslitelně spojen. Film byl poněkud přeplněn nicneříkajícími obrazovými sekvencemi, které působily jako úmyslné natahování času (nebyl předem dán formát?), a podle nás neúměrně velký prostor dostala kolegyně Borecká, u které bylo nejzajímavější to, jak rychle zapomněla češtinu (ze které maturovala). Celé se nám to jevilo jako film na zakázku, a tak jsme se ptali – kdo to asi financoval? Střihačovy nůžky mohly být podstatně razantnější…
Po tomto mírném zklamání jsme se osvěžili prohlídkou fotografií ze setkání z minulého roku, a také došlo na promítnutí víceméně amatérského filmu o Rudici, který však vyzněl mnohem profesionálněji než předchozí Generace. Jak tento, asi čtvrthodinový dokument, tak všechny fotografie a další film Nebeští jezdci, ve kterém si epizodní roli zahrál náš spolužák Zdeněk Janda (Žán), jsou na DVD, které jsem připravil a rozdal účastníkům setkání. Obsah bude také ke stažení na Dropboxu (adresu s pozvánkou jsem rozeslal).
K večeři byla tentokrát vyhlášená pečená žebra, specialita restaurace Tumperek, k pití slíbený burčák, který byl dobrý, ale bohužel ještě trochu mladý – k dokonalosti potřeboval ještě tak 2 dny.
Druhý den jsme měli kulturně poznávací program. Dopoledne jsme se pěšky přesunuli do městyse Křtiny, kde probíhaly slavnosti při příležitosti 800 let od založení obce. Tam jsme se rozloučili s Martínkovými, kteří spěchali na jiné setkání, a my jsme se vydali do zámku na vernisáž malířky Hely Kešeové. Zde jsme se seznámili se zajímavým člověkem, panem Tiborem Lenským, zpěvákem a manažerem orchestru Gustava Broma. Opět jsme zjistili, že svět je malý, a že se vlastně, byť nepřímo, známe.
Po tomto příjemném setkání jsme se přesunuli do poutního chrámu Panny Marie Křtinské, kde ovšem zrovna probíhala mše. Nechtěli jsme rušit, takže jsme šli raději obdivovat sbírku kosterních pozůstatků do podzemní kostnice. Tam bylo ještě poměrně teplo. Ne tak v nedaleké jeskyni Výpustek. Tam bylo stálých 8 stupňů a 100 % vlhkosti, takže během asi hodinové prohlídky jsme řádně prokřehli. Ale jeskyně byla zajímavá – podzemní bunkry čs. lidové armády, podzemní továrna na vstřikovací čerpadla leteckých motorů za 2. světové války (v závěru války naprosto zničená), některé nové objevy zvířecích kostí a stop pravěkého osídlení, atd. Po návratu na čerstvý vzduch se to ovšem neobešlo bez několika zdravotních panáků.
Večer jsme si poslechli křtinskou zvonkohru, navštívili koncert sboru Kantila v kostele, v příjemném prostředí sklepa Eden si ti nejvytrvalejší zazpívali s Kníry. V sále na křtinském zámku vyhrávala cimbálovka Jana Opletala, ve které hraje také několik členů Kantily (šéfdirigent sboru hraje na cimbál).
Setkání se vydařilo i zásluhou perfektního počasí. Pro příště jsme si řekli, že (s výjimkou roku 2013, kdy bude 50. výročí maturity) další setkání budeme zaměřovat k účasti na nějakých konkrétních akcích. Do hry se pokusíme vtáhnout naše rodinné příslušníky a pojmeme to jako výlet. Kdo bude mít čas, náladu (a peníze), ten se zúčastní. Víme o sobě, máme kontakty, tak to zkusíme využít – dokud jsme mladí! (a zdraví…).